Vnitřní hlas

20. ledna 2018 v 21:17 | Jitka Karlíková |  Téma týdne
Kazdý má nějaký vnitřní hlas. Většinou ho známe pod názvem svědomí. Ale neexsistuje i jiný vnitřní hlas? Třeba nějaký zlý, který nám nic nevyčítá, ale který nás ovládá? Něco jako malý Olaf?

"Ahoj já jsem Olaf a mám rád vřelá objetí!" Nebo snad Nemo? "Hledá se Nikdo (latinsky Nemo)" Nevím jak vy, ale mě tu něco smrdí a ta ryba vedle mě to opravdu není.
Výsledek obrázku pro olaf

Co Vám vlastně říká Váš vnitřní hlas?

"Nevzdávej se si silný. Když překonáš překážku dostaneš se blíž k cíli."

To je spíš pro sebevrahy co se balancují na kraji svých vlastních možnostích a sil. A však, když existuje tma musí být i světlo a se světlem přichází i naděje. Realita je však trochu jiná, bohužel. Lidé nedokáží vnímat světlo, pokud se dostanou na dno. Žádnou naději nevidí. Jsou zaslepeni tmou. Nejsou schopni vnímat nic pozitivního a potřebují pomoc. Pomoc svého okolí. Ale stojí o naši pomoc? Někteří o ni nestojí, pak však pokud jsou duševně v pořádku, existuje jejich vnitřní hlas, který by jim měl ukázat cestu ke světlu, ať už je dobrá nebo zlá.


"Teď si udělal chybu, měl bys jí napravit."

Taky to znáte? To hlodání svědomí, že si něco udělal špatně a máš nutkání to napravit. No někteří lidi to třeba neznají. Bohužel, výčitky svědomí se dají potlačit. Jakmile je však potlačíte a nenapravíte svoji chybu, vydáváte se špatnou cestou a za čas samy pochopíte, že tahle cesta nikam nevede. Dostanete se li do takové slepé uličky, nemůžete se vrátit zpět a nezbývá vám nic jiného než začít od znova. Zacátky nebudou lehké a okolí vaši snahu nemusí vždy ocenit ale i pád je krok do předu.


"Nic si nenamlouvej. Jsi prostě k ničemu."

Poslední hlas svědomí je nejhorší. Dokáže vás svést na uplné dno. Bez okolní pomoci se mu nedokážete ubránit. Schazuje vám sebevědomí. Objevuje se při velkém tlaku těžkých zátěžových životních situacích. Rdím neposlouchat tento hlas, i když je to nemožné, v tomto případě je dobré obrátit se na psychologa. Nebojte se nebudete vypadat jako blázni, ale budete si muset s někým o svých problémech promluvit a nechat si poradit.


Teď se asi ptáte proč tu takové kraviny píšu, proč vůbec se namáhám. Nejlepší však taktykou žití je poučit se z vlastních chyb a neopakovat je, ale to byste pak začaly tvořit chyby nové. Takže ještě lepší taktikou je počit se z vlastních chyb, ale dívat se i na ostatní a neopisovat jejich chyby. Tak uděláte míň chyb v budoucnu. Nemusíte se mnou souhlasit a můžete mít na věc odlišný názor. Byla bych ráda kdyby jste se nad sebou chvilku zamysleli. Myslím že by to mohlo prospět vám i vašim blízkým.
 

Věřím tedy padám

14. května 2016 v 9:40 | Jitka Karlíková |  Téma týdne

Skoč, zavři a věř, že tě někdo chytí.

Ahoj, konečně téma, co mi něco říká... Zavři oči a věř. Nádhera.

Pod tímto si představím jen jednu jedinou věc. Pád. Ač je to jakýkoliv pád, vždy děláte to samí, těsně před tím než spadnete na dno, či na tvrdou zem, zavřete oči a věříte tomu, že vám někdo pomůže, že vás někdo zachrání. Ale ne vždy je vaše víra pravdou.

Příběh vlkodlačí dívky (8)

2. května 2016 v 9:47 | Jitka |  Příběh vlkodlačí dívky
Ahoj, podlouhé době jsem se konečně odhodlala (a měla čas a prostředky) vydat další kapitolu mého story.... užijte si jí....

Pustily jsem se do jídla a Alex si to jen pochvaloval. Ano přiznávám, Filip uměl vařit úžasně. Bylo to vynikající. Bylo to to nejlepší jídlo co jsem kdy jedla. Všichni jsme se do syta najedly a šli do obýváku kde plál nádherný oheň a bylo zde příjemně a hlavně tu bylo teplo. Filip přiložil a natáhl se na gauč. Sedla jsem si vedle Filipa a Alex si lehl na hebký koberec u gauče.
Všichni jsme se společně dívaly do plamenů, ale nikdo z nás nepromluvil. Nastala velice dlouhá chvíle ticha. Opřela jsem si hlavu o Filipovu hruď. Velice se podivil, ale usmál se a objal mě kolem ramen. Byla jsem už dost unavená a oči se mi klížily. Nebojovala jsem s únavou a v Filipově bezpečné náruči jsem usnula.
Probudily mě hlasy vycházející z kuchyně. Ležela jsem na gauči a nikde nikdo. Zaposlouchala jsem se. V kuchyni se Alex s Filipem o něčem dohadovaly, ale já jim nerozuměla ani slovo. Byli moc daleko a mluvily spolu tak rychle že jsem jim nerozuměla ani slovo. Posadila jsem se a nastražila uši. Dalo mi zabrat než jsem uslyšela o čem se baví.
"Filipe, myslím že to není správné od tebe," řekl naštvaně Alex. "A co je podle tebe správné?" zeptal se Filip docela podrážděně. "Nechat moji sestru na pokoji. Nech jí plavat," odpověděl mu Alex. Tak tohle už jsem nechápala. "Nechat jí plavat? Pokud je to opravdu tvé přání, nechám jí na pokoji, ale nejdřív mi vysvětli proč?" zeptal se sklesle Filip.
"Nechci o ní přijít. Má sestra má na někoho lepšího než jsi ty," řekl Alex a já slyšela jak se jeho kroky blíží. "Alexy?" zeptala jsem se ho nechápavě, když vyšel z kuchyně. "Odcházíme," prohlásil a šel do předsíně. "Alexy!" vykřikla jsem.
"Omlouvám se, žes to musela slyšet. Nevím přesně co si slyšela a nehodlám ti to vysvětlovat. Alespoň ne teď a tady. Čím rychleji vypadneme tím líp pro nás," prohlásil a dál mi nevěnoval pozornost. "A co když s tebou nechci jít?" zeptala jsem se ho. Alex se na mě vystrašeně podíval. "Tak už si nemáme co říct a jako sestru už tě nechci," řekl a odešel.
Padla jsem na kolena a složila hlavu do dlaní. To co řekl mě zasáhlo až hluboko do srdce jako by mě zasáhl šípem namočeným v jedu. V tom nejprudším jedu na světě. Teď už jsem nevnímala okolí. Nevnímala jsem nic. Vůbec nic a nikoho. Jenom bolest. Tupou bolest, která nešla nějak utišit.
"Karin!" slyšela jsem za sebou výkřik. Nedokázala jsem se pohnou. Bolest mi to nedovolila. "Ach Karin, je mi to líto," cítila jsem na rameni něčí ruku. Zvedla jsem hlavu a spatřila ty nejkrásnější oči na světě. Ty úžasné hnědé oči mě uchvátily a docela i uklidnily. Objala jsem ho kolem krku a dál mu plakala na jeho rameně.
Vzal mě za boky a pomalu mě postavil na nohy. Konejšivě mě hladil po zádech. "On zmoudří a vrátí se, neboj." řekl a posadil mě na gauč. "Myslíš?" zeptala jsem se ho a koukla se znova do jeho očí. "Určitě," řekl a usmál se. "Děkuji, že jsi se mnou." řekla jsem a políbila ho na rty. Polibek mi obětoval a přitiskl si mě blíž ke svému tělu.
Byl to vášnivý polibek a já po jeho dotycích toužila stále víc a víc. Přepadl mě chtíč. Chtěla jsem ho mít stále u sebe. Rukou mi sjel pod triko a příjemně mě hladil na kůži. "Co… kdybychom… šli… do… ložnice?" zeptal se mezi polibkem. Já jen přikývla. Filip opatrně vstal, ale pouto mezi námi nepřerušil. Zvedl mě do výšky a já mu omotala nohy kolem beder.
Nesl mě po schodech nahoru, kde otevřel jedny z mnoha dveří. Pak mě něžně položil na postel. Začala jsem mu sundávat košili a on mě triko. Začal mi rozepínat pomalu kalhoty a sundávat je dolů. Následovala jsem jeho příkladu a začala mu taktéž sundávat kalhoty, ale bohužel jsem nebyla tak šikovná jako on a omylem jsem mu s kalhotami sundala i trenýrky. Filip se lehce pousmál a strhl ze mě podprsenku a kalhotky.

doufám že se vám líbila a příští měsíc bude další Mrkající

Kam dál

Reklama