Červenec 2015

Příběh vlkodlačí dívky (1)

22. července 2015 v 15:02 | Jitka |  Příběh vlkodlačí dívky

Rozhodla jsem se začít psát story jsem. Ano uznávám, bylo by to lepší na wattpad, ale tam už mám popularitu dost velkou a tak začnu i tady. Tady je první díl mé story. Smějící se Snad se vám bude líbit.

Začalo se stmívat a okolí pomalu chladlo. Právě vycházel měsíc. Byl velký a jasně zářil. Nebyl vysoko na nebi, ale byl v úplňku. To je jediní co jsem viděla.

Byla už tma. Ležela jsem nehybně na zemi. Pohnula jsem hlavou, pak nohou a nakonec rukou. Sedla jsem si a projela si vlasy rukou. Točila se mi hlava. Pomalu jsem se postavila na nohy a rozhlédla se kolem sebe.

Byla jsem na mýtině a okolo mě byl les. Na jednom konci lesa se tyčili hory a na druhém cosi zářilo. Šlo odtamtud teplo a světlo bylo narudlé. Pomalu jsem klopýtala tím směrem. Někam jsem šla, ale sama nevěděla kam. Až po deseti minutách klopýtání lesem jsem si uvědomila co to je.

Byl to oheň. Chtěla jsem se otočit, ale bylo už pozdě. Zahlédli mě. Někdo mě chytil za rameno. "Uteč," pošeptal a potom mě pustil a dělal, že jsem se mu vysmekla. Běžela jsem lesem zpět k mýtině. Hlava mi třeštila a v uších mi šuměl vítr. Kdo to byl? Kdo mi to řekl? Ten hlas jsem znala, ale nešlo mi jej určit. Komu patřil?

Nevnímala jsem výkřiky, které se za sebou zaslechla. Netušila jsem co křičí a ještě jsem zrychlila. Náhle jsem zakopla o kořen stromu. Otočila jsem hlavu k pronásledovatelům. Byly už skoro u mě. Pak jsem spatřila jejich obličeje. Chtěla jsem se zvednou, ale moje nohy odmítly poslušnost. Mé tělo nechtělo poslechnout.

Pronásledovatelé se rozmístili kolem mě. Pak ke mně přistoupil jeden z nich. Pohlédl mi hluboce do očí. Jeho oči byly temné a nic jsem v nich neviděla. Žádný pocit. Byly chladné a nepřístupné.

Podal mi ruku. Natáhla jsem se pro ni a on mi pomohl na nohy. "Proč jsi přišla do těchto lesů?" zeptal se krutým hlasem. Snažil se neztratit svoji důstojnost. "Nevím. Nevím co tu dělám. Byla jsem u jezera a náhle se probudila na lesní mýtině," řekla jsem.

Má odpověď ho zřejmě překvapila. "Jak se jmenuješ?" zeptal se, ale na klidu neztrácel. "Karina," odpověděla jsem s ledovým klidem. Trochu se pousmál. "Pěkné jméno," řekl a zařadil se zpět do kruhu.

"Můžete mě prosím pustit?" zeptala jsem se poněkud vyděšeně. "Ne!" zařval hromoví hlas. Otočila jsem se. Za mnou stál vysoký muž, který se opíral o krásně vyřezávanou hůl. "Nemůžeme tě pustit Karino," řekl a ďábelsky se usmál. "Proč ne?" zeptala jsem se ho. Zarazil se. Ukázal na můj krk, na kterým se houpal přívěsek vlka. "Jsi vlkodlak a my jsme tě právě zajaly pro našeho vůdce!" zařval muž a znovu se ďábelsky ušklíbl. Teď už jsem se hodně naštvala. "Zajatec? Nejsem váš zajatec!" vykřikla jsem. Rychle jsem se rozběhla ven z kruhu, on mě však chytil a shodil mě na zem. Před očima se mi udělali mžitky a já omdlela


Probrala jsem se ve stromovém domě. Bolela mě hlava a slunce bylo již vysoko na obloze. Posadila jsem se. Na dece na které jsem ležela byla krev. Že by moje? "Karino, lehni si!" řekl něčí hlas.

Byla jsem si jistá, že to byl ten samí hlas co mi řekl, abych utekla. Ke mně přišel kluk. Byl stejně starý jako já. "Kdo jsi?" zeptala jsem se. "To není důležité. Důležité je, abys byla v klidu," řekl mírumilovně a nevinně. "Aha, no. Budu v klidu, až mi řekneš kde to jsem a kdo jsi ty?" řekla jsem a pozorovala co udělá. "Jsi v bezpečí mezi svými. Já se jmenuji Filip a doufám, že se ti líbí v mém skromném příbytku," řekl a sedl si vedle mě.

pokračování příště...