Příběh vlkodlačí dívky (2)

17. srpna 2015 v 13:47 | Jitka |  Příběh vlkodlačí dívky

Poutavě jsem si ho prohlížela. Měl vlasy černé jako uhlí. Oči měl zabarvené zlatě hnědou barvou. "Ty jsi vlkodlak?" zeptala jsem se nedůvěřivě. On jen přikývl. "Proč nemáš přívěsek? A proč jsi tábořil s upíry? Odkud znáš mé jméno?..." zastavil můj tok otázek jedním pohybem ruky.

"Já, ztratil jsem jej. Tábořil jsem s upíry, protože si myslely, že jsem jeden z nich. Tvé jméno znají jak upíři, tak já, protože si nám jej řekla," řekl a vstal, "být tebou tak si odpočinu," řekl a s úsměvem odešel.

Nevím, a nechápu jak vlkodlak může ztratit svůj přívěšek, a vyptávat se ho na to nebudu. Přeci ho nechci naštvat. Proč mě vlastně zachránil? Vždyť já ho vůbec neznám, nebo znám? Nevím! Ten jeho hlas mi byl povědomí. Kdo to jenom je? To že mám přívěsek ještě neznamená že jsem vlkodlak! No jo, no já však jsem vlkodlak.

Vstala jsem. Kašlu na to co jsem mu slíbila. Podívala jsem se z okna vedle lůžka. Strom, na kterém byl domek, stál v lese osamocen a kolem nebyl žádný jiný domek. Myslela jsem, že říkal, že jsme ve vesnici, ale domek stál osamocen v lese. Proč mi lhal? Na tohle se ho už zeptám.

Vykoukla jsem ze dveří. Strom byl poměrně vysoký. Rychle jsem seskákala po větvích dolů. Seskočila jsem na zem a dopadla do měkkého mechu. "Co tu děláš?" zeptal se Filip. Rychle jsem se otočila. "Já,… no já, musím se vrátit domů," zakoktala jsem. "Ne! Nemůžeš se vrátit domů. Ne teď," řekl a chytil mě za paži. Chtěla jsem se mu vytrhnout, ale zatočila se mi hlava a já spadla do jeho náručí.


Probrala jsem se. Byla jsem zpět ve stromovém domě. Filip sedě u dveří a díval se střídavě na oblohu a zem. "Proč mě nechceš pustit?" zeptala jsem se ho a posadila se. "Venku je to příliš nebezpečné, a do vesnice by ses asi živá nedostala," řekl a ani se na mě nepodíval. "Myslíš? Jsem silnější než jsi myslíš," řekla jsem troufale.

Filip se zvedl a přišel ke mně. A jé je, teď bude zle. V jeho hnědých očí plál plamen. Byly nesmírně přitažlivě a zároveň strašidelné. Klekl si ke mě. Vzal mě za paži. Zahleděl se mi do očí. Netušila jsem co udělá. "Karino! Nevíš proti čemu čelíš! Venku se potulují krvežízniví upíři, kteří nemyslí na nic jiného, než na to aby někoho zabily! Jsou to zákeřní vrazi," řekl a objal mě, "Nechci, aby se ti něco stalo."

"Proč ne?" zeptala jsem se zvídavě. "Nechápu, proč tě to zajímá?" řekl nechápavě. "Jedná se o mě a já mám právo znát proč nechceš, abych zemřela," řekla jsem a přísně se na něj podívala. "Někomu jsem to slíbil," řekl a pustil mě. Pomalu s hlavou svěšenou šel zpět ke dveřím.

Komu to asi mohl slíbit? Už vůbec nic nechápu! Možná to slíbil mému otci? Nebo matce, prostě nevím! Musím se ho na to zeptat, ale ne teď. Nechám ho na pokoji. Co asi dělá má vlčí smečka? Jestlipak mě hledají? Lehla jsem si zpět na deku a dívala se do dřevěného stropu. Pak jsem zavřela oči.


Šla jsem lesem. Černým a strašidelným lesem. Náhle jsem za sebou uslyšela strašidelný zvuk. Zastavila jsem se a otočila se. Za mnou se linulo světlo pochodní a řinčení brnění a zbraní. "Chyťte jí!" zaslechla jsem kohosi zařvat. A kruciš!

Rozběhla jsem se. Rychle jsem se proměnila v stříbrného vlka a utíkala jako o život. Vždyť mě šlo o život. Doběhla jsem na mýtinu. Zastavila jsem se. Kudy teď? Netušila jsem kde jsem. Proměnila jsem se zpět v člověka. Rozhodla jsem se, že se jim postavím.

Počkala jsem si na ně. Už byly tak blízko. Už byly na mýtině. Teď už bylo pozdě na útěk. Proměnila jsem se ve vlka a zaútočila na jednoho z vojáků. Vší silou jsem ho odhodila na stranu. Na mě vystartovaly dva těžce ozbrojení vojáci. Obklíčily mě. Co jen mám dělat?

Nedaleko se tyčil vysoký strom. Rychle jsem se k němu rozběhla. Cestou jsem srazila tři vojáky k zemi, protože se mě snažily zastavit. Vyskočila jsem na strom a proměnila se v člověka. Co nejrychleji jsem šplhala nahoru mezi jehličí tak, abych se skryla před jejich zrakem. Povedlo se. Moment překvapení je na mojí straně.

Proměnila jsem se ve vlka a skočila na jednoho z vojáků. Byl překvapený a nestačil se bránit. Rychle jsem ho chytla za nohu a odhodila pryč. Zbytek vojáků se rozutek a i zranění vzaly s sebou.

Byla jsem vyčerpaná. Vojáci už byly dávno pryč. Uf! Vyčerpáním jsem klesla k zemi. Víčka se mi zavřela a já usnula.

pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Mám pokračovat?

Ano
Možná
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama