Říjen 2015

Příběh vlkodlačí dívky (3)

10. října 2015 v 18:24 | Jitka |  Příběh vlkodlačí dívky
tady jest další část mého story. Užijte si ji.



Vzbudila jsem se. Aha, tak tohle se večer stalo. Proto jsem byla na té mýtině. Ale kvůli čemu jsem šla do toho lesa? Ale kde se tu vzala ta krev? Pohlédla jsem na své ruce. Nic. Třeba mám něco na noze, ale tam také nic nebylo. Hadry jsem měla sice od krve, ale kromě starých jizev jsem neměla ani škrábnutí.

Podívala jsem se na Filipa. Proč jsem si toho nevšimla? Byl postřelen a jeho paže byla od krve. Měl tam velikou a asi i hlubokou ránu od šípu. Stoupla jsem si a přešla k němu. "Od čeho máš tu ránu?" zeptala jsem se ho. "Představ si že od šípu. Od čeho jiného?" řekl podrážděně.

"Tak promiň, ale nevím proč tě to zajímá?" zeptal se váhavě. "Jen mě to zajímá. Já jen… jestli sis to neudělal když…" nestihla jsem to doříct. Dal mi ruku před pusu a naznačil mi, abych byla zticha. Fajn. Co se děje tentokrát?

Začala jsem být nervózní. Z Filipa čišel strach. Koho asi zvětřil? Že by upíry? Náhle jsem ucítila jak mě cosi šimrá. Co to je? Podívala jsem se na svou nohu a spatřila malou chlupatou příšerku. Vypadala všelijak. Měla krásná černá očka a byla velice roztomilá.

Náhle z mé nohy přeskočila na Filipovu. Filip se na ní překvapeně podíval. Vypadalo to, že chtěl něco říct, ale neodvážil se. Po chvíli mě pustil a vzal si do ruky toho malého tvorečka. Naznačil mi ať ještě chvíli nemluvím. Poslechla jsem.

Asi za pět minut Filip promluvil: "Kde se tu bereš? Myslel jsem, že už si mě opustil?" řekl tomu tvorečkovy. "Promiň Karino, nemohu ti říct kde jsem k tomu zranění přišel. Zakázal mi to," řekl omluvně a podíval se na malé stvořeníčko. "Kdo ti to zakázal?" zeptala jsem se nedočkavě.

"On." řekl a ukázal na stvořeníčko. Pomalu ho pustil na zem. Šáhl do kapsy a vytáhl nějaké drobečky od chleba. "Já vím, není to nic moc, ale lepší než nic." Pověděl mu a drobečky mu položil před čumák. To stvoření se s chutí pustilo do jídla.

Bylo zajímavé. Mělo stříbřitou srst a byl z něj cítit lehký nádech lesa. Někoho mi připomínal. Ale koho? Jedl rychle. Když dojedl podíval se prosebně na Filipa. Ten jen bezmyšlenkovitě kývl.

Baví se pomocí očí? Nebo snad pomocí myšlenek? "Karino, tohle je Alex. Alexy to je Karina," řekl Filip, aby nás představil. Alex? I to jméno mi bylo povědomé. Klekla jsem si před Alexe. "Moc mě těší, Alexy. Můj starší bratr se jmenuje stejně," řekla jsem a lehce se na něj usmála.

Roztomile na mě zamrkal těmi malými černými očky. "Ještě si neřekl proč ti to zakázal a komu si slíbil, že mě ochráníš?" zeptala jsem se prahnouc po jeho odpovědi. "Nesmím ti říct ani jedno z toho," řekl a otočil se ke dveřím. Malí Alex se rozběhl za ním. Slezli ze stromu a já si šla opět lehnout.

Zavřela jsem oči. Právě když jsem chtěla usnout mnou projela silná vlna energie. Co to bylo za energii? Rychle jsem otevřela oči a sedla si. Z lesa jsem zaslechla hlasy. "Tys jí ohrozil!" křikl nějaký hlas. Znala jsem ho ale odkud. "Ne, to ona ohrozila mě," vykřikl na něj Filip.

Pomalu jsem se začala plížit ke dveřím. "Ty si sobecký ničema Filipe. Svěřím ti její život, abys ho ochránil a ty jí místo toho vystavíš ještě většímu nebezpečí něž tomu v jakém byla," řekl ten neznámí hlas. Rychle jsem se koukla kdo to je. Nemohla jsem uvěřit vlastním smyslům. To nemůže být… Vždyť je mrtvý!

Spatřila jsem Alexe jak se hádá s Filipem. Chtěla jsem tam vpadnout a něco mu říct, ale udržela jsem se a poslouchala dál. "Alexy, prosím tě. Nedělej z komára velblouda," řekl klidně Filip. "Rytíři jsou jedna věc, ale upíři? Ty jsi se zbláznil!" vykřikl Alex. To už jsem nevydržela.

Proměnila jsem se ve vlka a připravila se ke skoku. Věděla jsem moc dobře co udělat. Připravila jsem se k odrazu. Zhluboka se nadechla a skočila. Přeskočila jsem kluky a utíkala pryč. "Karino!!!" řvaly na mě, ale já se nezastavila. Nechtěla jsem se zastavit. Proč taky?

To nemůže být můj bratr! Že by simuloval svoji vlastní smrt? To stačí k tomu abych se naštvala. Lhal mi celý život. Je to zmetek! Do očích se mi nahrnuly slzy, ale nezastavila jsem se. Běžela jsem co my síly stačily. Už jsem byla vyčerpaná a musela jsem zpomalit. Únavou jsem se proměnila zpět v člověka.

Šla jsem čím dál tím pomaleji a začínala se mi motat hlava. Sedla jsem si do mechu pod strom abych si odpočala a popadla dech. Už jsem nemohla dál. Zavřela jsem oči a usnula.

pokračování příště...