Listopad 2015

Příběh vlkodlačí dívky (4)

7. listopadu 2015 v 12:47 | Jitka |  Příběh vlkodlačí dívky
Máme tu další měsíc to znamená další kapitola. Kdo má řád knížky doporučuji aplikaci wattpad na telefonu a nebo web www.wattpad.cz. Mám tam další story, který píši pod jménem Jitka1999. Ale ted už nebudu zdržovat a přeji pěkné počtení.

Vítr mi hučel do uší a já uháněla lesem. Byla to zábava. Byla jsem volná a to se mi líbilo. Za mnou běžel Alexandr. Jako vždy na mě dohlížel abych si náhodou něco neudělala. Dneska však byl naprosto uvolnění a v klidu.
Bylo to výjimečně a jedinečné. Tento okamžik už se nikdy nemusel opakovat a já si to plně uvědomovala. Náhle před námi prosvištěl šíp. Oba jsme se součastně zastavily. Podívaly jsme se na sebe a naráz se proměnily v lidi.
Naše smysli náhle zbystřily. Na nás letěl přímo houf šípů. A co teď? Nebylo kam se skrýt. Byly jsme uprostřed lesa a mohli jsme jen doufat, že stromy moc šípů nepropustí. "Karino!" zakřičel náhle Alex a objal mě svými mohutnými pažemi. Skrčila jsem se v bratrově sevření, abych byla co nejmenší.
Náhle Alex zalapal po dechu a zaúpěl bolestí. Jeho sevření povolilo. Za chvilku se svalil k zemi. Klekla jsem si k němu a všimla si že z boku mu trčí šípy. Zrychleně a nepravidelně dýchal. Musela jsem mu nějak pomoc.
"Uteč, zachraň se," zaúpěl z posledních sil. "Ne, já tě neopustím. Nedovolím ti abys zemřel," rozplakala jsem se a objala ho. Z jeho ran se dralo stále víc a víc krve. Co teď? Musím přece něco udělat. Ale co? Nedokázala jsem přemýšlet.
"Karino, uteč!" vydechl Alex. "Ne! Já tě tu nenechám. Jsi můj bratr! Neodejdu, pokud se mnou neodejdeš i ty," protestovala jsem. Nemohla jsem ho tady přece nechat. Lesem se blížily zvuky těžkých bot. "Karino, zachraň se a na mě se neohlížej. Mám tě rád a nechci, aby se ti něco stalo. Běž!" řekl a pomalu zavřel oči.
Zvadla jsem se z vlhkého mechu a vyplnila jeho poslední přání. Neochotně jsem se proměnila ve vlka a utíkala dál lesem. Mé slzy tekli proudem. Vůbec jsem přes ně neviděla. Bezhlavě jsem běžela lesem dál a dál. Les pomalu řídnul a přede mnou se otevřel nádherný výhled a velká propast. Co? Propast?
Rychle jsem se zastavila a bylo to jen tak, tak, jinak bych do ní asi spadla. Otočila jsem se k lesu. Nikoho jsem neslyšela. Proměnila jsem se na člověka a koukla se dolů do propasti. Nezdála se být hluboká. "Karino!" slyšela jsem hlasy zvenčí.

Probudila jsem se. "Karino!" volal na mě Alexův hlas. Alex je mrtví a mrtvím taky zůstane. Zvedla jsem se z mechu a vyšplhala na strom. Sedla jsem si na jednu větev a přemýšlela co asi bude dál.
"Karino!" uslyšela jsem pod sebou Filipův hlas. Chtěla jsem po něm skočit a roztrhat ho na kusy, ale ovládla jsem se. Projela mnou taková vlna vzteku jakou jsem ještě nikdy před tím nepocítila. Bylo to k nevydržení.
"Filipe?" hlesla jsem a doufala, že mě uslyší. Kdyby mě však náhodou neslyšel, žádná škoda. "Karino?" šeptl a podíval se nad sebe. Pak mě spatřil rychle ke mně vyšplhal. "Je mi líto, žes tu hádku musela slyšet," řekl omluvně. "Neomlouvej se. Nezlobím se na tebe, ale na mého bratra," řekla jsem potichu.
V tu chvíli mě to došlo. To proto ze sebe dělal mrtvého brouka. "Karin, já vím, že se ti tak dlouho neozval… A taky vím proč," řekl tiše. "Ty to celou tu dobu víš a neřekl si mi to?" koukla jsem se na něj podezíravě. "Karin, tvého bratra už znám hodně dlouho a vím že to neudělal schválně," řekl aby mě uklidnil.
V tu chvíli jsem mu chtěla něco říct, ale neřekla a asi to bylo jen dobře. "Filipe, pokud si bratr myslel že tím mě ochrání tak se šíleně spletl. Ani neví jakou bolest mi tím způsobil a do jakých potíží jsem se kvůli němu dostala. To on může za to, že mě napadli upíři. Je to jenom jeho chyba," řekla jsem a pohřebně se na Filipa usmála.
"Ne Karin! Alex má pravdu. To já můžu za to, že ses dostala tak blízko k upířímu tábořišti. Měl jsem si dát větší pozor." Jakmile to řekl, přestala jsem mu rozumět. "Jak to myslíš?" zeptala jsem se ho nechápavě. "Alex mě varoval. Říkal mi, že si na nedaleký mýtině, a že tě sem určitě to světlo přitáhne, ale nic jsem s tím neudělal," řekl a sklopil zrak, "tvůj bratr má pravdu. Jsem sobec a myslím jen na sebe."
"Můj bratr toho napovídá," mávla jsem nad tím rukou. "Co třeba?" zeptal se. "Můj bratr mi tolikrát lhal. Kdyby nesimuloval smrt, nikdy bych se na tu mýtinu nedostala a vrátila bych se do vesnice, ale kvůli němu jsem se zpět nevrátila a začala se toulat lesem," řekla jsem potichu. Byla jsem klidná a doufala, že z mé tváře nejdou vyčíst žádné emoce.
"Jenže, tobě lže proto, aby tě chránil. O nic jinému mu nejde," řekl a podíval se na mě, "jeho hněv byl oprávnění. Nepřinutil jsem upíry k odchodu, protože jsem tě chtěl znova vidět." Mluvil potichu, ale srozumitelně. Sklopil hlavu studem. "Co? Jak znovu vidět?" zeptala jsem se ho ještě nechápavěji.
"V ten den, když si skládala vlkodlačí přísahu, skládal jsem jí taky," vzdychl, "velice si mě zaujala a věděl jsem, že jsem se zamiloval. Opravdu zamiloval." Tak tohle mě tady dostalo. Konečně jsem si vzpomněla odkud ho znám. Netušila jsem co ke mně cítí, dokud mi to neřekl.

pokračování příště....