Únor 2016

Vzkaz pro zahradníky

24. února 2016 v 20:22 | Jitka Karlíková |  Téma týdne
Ahoj,
Chtěla bych se omluvit mím spolužákům, všem mým spolužákům. Byla jsem hloupá naivní husa, ne to je moc slabý, byla jsem debilní naivní kráva, které záleželo jen na sobě samotné a na své popularitě, ale až teď jsem si uvědomila na čem mi doopravdy záleží.



Nebudu lhát, nikdy jsem neměla ráda svoji rodinu, ani školu. Teda svoji rodinu nemám ráada do dneška, ale díky jediné chybě, kterou jsem udělala jsem si uvědomila jakmoc mi záleží na jedné jediné osobě. Teda je jich víc, ale na této osobě mi záleží nejvíce a to že jsem jí ztratila mne velice mrzí.


Neměla bych, ale její jméno zde zmíním, i když vím, že mě možná zabije, až si to přečte. Ta dotičná osoba, kterou mám radši než nejaké blbé kluky se jmenuje Sharon Bozděchová. Shar, teď mluvím jen k tobě, a doufám, že si tyto řádky čteš.
Vím, že jsem tě ztratila kvůli mé blbosti, ale chci aby si věděla, že neznám jiného člověka na kterém by mi tolik záleželo a i když vím, že už mě moc v lásce nemáš, tak chci abys věděla že tě mám ráda a nikdy jsem tě nechtěla nějakým způsobem zranit. Doufám, že mi někdy doopravdy odpustíš.


Pak se chci hromadně omluvit všem zahradníkům roku 2015/16 třídy 1.PZ ze SŠZP v Klatovech.


Mám je ráda všechny, ale Shar nejvíc a za to se nestidím. Možná je to jenom napsané, ale pero je mocnější než lež a to co je napsané na papíře je věčné. Je to zapsané na věčnost. Slovo co vyšlo z úst, se ztratí a uslyší to jen dva, tři lidi, ale slovo napsané se jen tak neztartí a může si ho přečíst kdokoliv.


Shar, doufám že moji omluvu přijmeš, i když vím, že slovo "promiň" pro tebe nic nezamená a proto jej nepoužiji. Použiju větu, která má úplně stejný význam, ale je krásnější a pro mne upřímnější: "Omlouvám se ti, a moc mě to mrzí." Shar, doufám že sis to dočetla až sem.
I když vím co jsem špatnýho udělala a vím jak moc tě to bolelo, tak stejně doufám, že mi jednoho dne odpustíš.


Příběh vlkodlačí dívky (7)

23. února 2016 v 14:37 | Jitka |  Příběh vlkodlačí dívky
Tak, tady je další část mého story doufám, že se bude líbit.


Vešli jsme do malé kuchyňky. Sice byla malá, ale za to velice útulná. "Za těch pár měsíců co znám tvého bratra jsem ještě nepřišel na to co má nejradši," přiznal se Filip. "Víš že já to taky nevím na sto procent, ale myslím si, že to jsou špagety s česnekovou omáčkou," řekla jsem a koukla se na Filipa. Ten se zamyslel. "Tak co kdybych je vykouzlil?" zeptal se a mírně se usmál.

Šel za bar a otevřel skřínku. Byla prázdná. "Takže, Šiši chtěl bych špagety, kečup, oregáno, česnek, sůl, pepř a bazalku. Děkuji," řekl a zavřel skříňku. Po chvilce ji opět otevřel a začal vyndavat suroviny o které si řekl. "Jak..." zeptala jsem se nechápavě. "Říkal jsem, že je vykouzlím ne?" usmál se a z pod pultu vytáhl velký hrnec na špagety a menší na omáčku.

Sedla jsem si ke stolu a nechala ho pracovat. Miluji na klucích, že umí vařit. Za to si Filipa cením ještě víc. "Mě by zajímalo co máš ráda ty?" zeptal se Filip a nastražil uši. "No… já… mám nejradši bramboračku a bramboráky," odpověděla jsem váhavě. "Hm… zvláštní," řekl si pro sebe a dál se věnoval své práci.

"Tady je to dřevo," uslyšela jsem v předsíni bratrův hlas. "Karin, můžeš jít prosím pomoc Alexovy s rozděláváním ohně?" zeptal se mě Filip. "Ehm… jistě." Zvedla jsem se ze židle a odešla za bratrem. Nechápu proč ale připadalo mi to jako by se mě chtěl zbavit.

Viděla jsem bratra jak se snaží rozdělat oheň v krbu. "Co to děláš?" zeptala jsem se ho nechápavě, když jsem viděla jak to tam dává špatně. "Tak si to udělej sama," vybídl mě naštvaně. "Tak fajn," odpověděla jsem a Alexe od krbu odstrčila. Začala jsem skládat papíry pak třísky a chrastí a nakonec jsem nahoru položila suché dřevo. Vzala jsem si do ruky balíček sirek a jednou škrtla.

Přiložila jsem sirku k papíru a ten ihned vzplál. Za chvilku to v krbu začalo praskat jak začaly hořet třísky a chrastí. "Takhle se rozdělává oheň," řekla jsem když jsem se zvedla ze země. "Já zírám," řekl Alex s otevřenou pusou. "Měl by ses to už taky naučit," okomentovala jsem jeho nechápavost.

"Lidi! Oběd!" zavolal na nás Filip z kuchyně. "No bylo načase. Mám hlad jako vlk," řekl a opatrně mě obešel. Nad tím argumentem jsem se pousmála a vydala se pomalu za ním do kuchyně. "Co je k obědu?" zeptal se zvědavě Alex. "Něco velice dobrého," usmál se Filip a začal servírovat jídlo na stůl. Přinesl Tři hluboké a tři mělké talíře, tři lžíce a tři vidličky a jeden velký žlutý hrnec. Vzal si naběračku a začal nandávat na talíře polévku.

Byla to bramboračka to jsem poznala. Vzala jsem si do ruky lžíci a ochutnala polévku. Byla výborná a úžasně lahodná. "Hm… ta je vynikající," řekl Alex a zhltl celý talíř polévky během pěti minut. "Jsem rád že ti chutná," usmál se Filip. Když všichni dojedly, Filip uklidil hrnec s polévkou a špinavé talíře stranou.

Přinesl jiný hrnec a dvě vidličky. Odklopil poklici a začal nandavat špagety. "Mňam. Špagety!" žasl Alex. Filip všem nandal stejnou porci, odnesl hrnec s špagetami a přinesl malinký kastrůlek s omáčkou. Každému polil špagety omáčkou a posypal je sýrem. Pravděpodobně Goudou.

Pokračování příště....

Doufám, že se vám to líbilo.

"Vstávej, je ráno!"

23. února 2016 v 14:23 | Jitka Karlíková |  Téma týdne
Myslím si, že o větě "Vstávej, je ráno!" se vztahuje spoustu souvislostí, ale já si vyberu pouze jednu jedinou.... škola!

"Vstávej, je ráno! Musíš do školy!" Když vám tuto větu matka zařve do ucha, poslaly by ste jí nejradši tam kde slunce nesvítí. Nemám pravdu? Myslím, že to patří na většinu školáků a středoškoláků. I když jsem na intru a matku tam nemám, tak je to taky hrůza, když musíte vztávat do školy.


Kolik lidí co to čte se těší do školy? Asi moc ne co? No to se uvidí. Stačí odpovědět na anketu.

Já osobně se do školy moc netěším, mám na ní arelgii. Jakmile vejdu do třídy, začne mě strašně svědit pokoška a celou dobu co jsem ve škole se musím škrabat. Jakmile odejdu ze školy, jsem v pohodě.

Proti alergii na školu doporučuji tento přípravek!

Ale jsou i věci proč školu mám ráda. Občas jsou tam fajn učitelé.


Můžu tam spát celý den.


Něco nového se tam naučím.


A hlavně jsou tam super lidi a kamarádi.


No já už tam tedy kamarády nemám, ale to mi moc nevadí, nikdy jsem kamarády neměla. Mrzí mě však, že jsem přišla o mou BFF, kterou už zpět nezískám. Plačící A to mi docela dost vadí.

A i přesto, mám školu poměrně ráda a ráda do ní chodím. Ano, jsou dny, kdy se mi do školy vůbec nechce, ale ty jsou jen výjimečně. Škola se dá přežít, práce už je horší. Když máme praxi stačí dělat, že děláme, ale v práci to tak nejde. To my můžete věřit.